Pražský víkend a pondělní realita

11.09.2018

Jak dopadla Hanka se zdravým stravováním na výletě do Prahy a co dělala dobře nebo špatně zjistíte dále ...

Zpátky do reality

Tak jsem se vrátila z hradu. Tedy přímo z Prahy. Víkend uběhl jako voda a já udělala v rámci hubnutí všechny možné přešlapy. Do pondělního rána jsem byla docela klidná a myslela si, že jsem to s improvizací zvládla docela dobře. Pak ale zazvonil telefon a na druhém konci veselý hlásek milé paní poradkyně.

"Tak jak jste se měla?" optala se přívětivě.

"Velmi dobře, děkuji za optání".

"A jak jste zvládla dodržovat režim?" zněla druhá otázka a já se začala rosit jako na potítku ve škole.

Prvně jsem se začala chlubit páteční večeři. Tím, jak jsem po urputném boji se svou fantazii vykouzlila na talíři uvařené filé s uvařenou brokolicí.

"Kolik bylo toho filé?" zeptala se mě milé.

"Jeden kousek, 100 g."

"To je málo, je potřeba kousky dva."

Neohroženě jsem pokračovala sobotou. Tím, jak jsem si ráno dala štamprli Levči a posnídala 3 sušenky. Po hodince a půl následovaly 2 suchary s tvarohem. Pak jsem si celá zblblá do vlaku vzala namísto jednoduchého jednoho kusu ovoce bílý jogurt. I s vlastní lžíci. Předpokládám, že tato nepochopitelná chybička vyplynula z mé obavy, jak dalece neslušně by mohla vypadat má cesta do Prahy po snědení hrušky. Osvěžovala jsem se čistou vodou. Tedy chápejte, ne po obličeji. Vnitřně. Pila jsem zodpovědně a dost, takže jsem vypadala jako po náročném flámu nebo začínající diabetik. Cesta z města do ještě většího města utekla jako nic a nastal čas oběda.

Kamarádka seděla naproti mně. Její lahodná, vonící až nos málem rvoucí polévka se na mě smála a netrvalo dlouho a smál se na mě i její nádherně smažený řízek přes celý talíř. A když před ním postavili vychlazené pivečko, pochopila jsem, jak cítí se pes, když kouká na své hodující páníčky. Smutně, přesmutně srkala jsem svou černou kávu bez cukru, mléka či dokonce snad smetany. Tvářila se dost labužnicky a vnitřně se přesvědčovala, že tak lahodnou kávu jsem ještě nikdy nepila. Poté mi donesli zeleninový salát, který byl výborný i s kozím sýrem. Kozí produkt jsem s chutí snědla a teprve poté mi došlo, že tohle opravdu "neeee". Bohužel, pozdě bycha či kozla honit. No a pak už to šlo se mnou celou sobotu z kopce. Nejenže jsem vynechala i druhý kus ovoce, ale k dovršení všeho povečeřela nedělní snídaní 3+2....takže vše špatně.

Neděle se snídaní podávanou v ubytovacím sektoru taky nedopadla na pochvalu mé poradkyně, navíc opětovně vynechané ovoce a oběd sice lehký, ale bez bílkoviny. Snažila jsem se vzorně nahlásit, že při zpáteční cestě jsem si ve vlaku objednala ovocný mix, tudíž jsem se konečně přiblížila k alespoň jednomu pochvalnému puntíku tohoto dne, nicméně večerní zeleninová polévka s absencí vajíčka tomu nasadila pověstnou korunu. Ach jo. To, že jsem zodpovědně chroustala vlákninu už obraz mého víkendového jídelníčku příliš do růžových barev nevykreslilo.

A zase to pondělí

Dnešek snad bych mohla obstát. Ráno Levča a po chvíli 3 sušenky. Pak cesta do práce, kde jsem si ihned připravila 2 toustíky s tvarohem. Po třech hodinách obávaná hruška. Na oběd králík a já pevně doufám, že to byl opravdu králík, nikoliv jiné zvíře. K tomu rajčatový salát s cibulkou, bazalkou, jednou polévkou lžíci olivového oleje a oreganem. Poté do půl hodinky nastoupila již známá dvojka Fibča-Kefča (rozuměj kefír). Na svačinku jsem si dala jedno jablíčko a můj ovocný úkol je pro dnešek splněný.

Pochopila jsem, že doba, kdy jsem přišla z domů z práce, osprchovala se, natáhla nohy a povečeřela cokoliv, co nabízela domácí lednice je nenávratně v tahu. Nyní ve své malé kuchyňce mám na jídelním stole namísto ubrusu rozverně rozloženy všechny dokumenty z Natur Housu. Bez brýlí se vůbec neodvažuji vstoupit do kuchyně, neboť bych nebyla schopná si přečíst, co mám jíst. Připadám si ve své kuchyni jako naprostý cizinec. Koukám nejen do ledničky, ale i do dosud prázdného talíře. Jediné, co mi opravdu jde lehce a začínám být v tom dost dobrá, je zalití čaje, vytažení vyluhovaného sáčku a popíjení ve svém oblíbeném hrníčku se sovou. 

"Sovičko milá, chytré to zvíře... poraď, mi poraď, co dám si do talíře" ptám se bezradně obrázku na hrníčku.

Pro začátek večerního boje dám si Levču nejen na zdraví, ale i na kuráž. Pak mě zaujme z nabídky večeří lečo. Chystám si 300 g zeleniny (rajčata, paprika, cibule), krájím 75 g šunky a hledám jedno vajíčko. Na pánev si dávám jednu polévkovou lžíci oleje a připravené suroviny. Vypadá to, že toho bude hodně. Pro pocit, že opravdu do rána neumřu hlady servíruji si to záměrně na malý talířek. Čeká mě vrchovatá večeře. Musím říct, že i chuťově dobrá. Nic mi k tomu nechybí. Popíjím chladnoucí čaj a připravují si Kevčo-Fibčovou pochoutku.

Teď ještě poctivě zapsat na papír vše, co jsem již tady na sebe práskla a jít si připravit jídlo na zítřek. Tak mi držte palce, ať mám alespoň o jeden přešlap méně.

publikováno se souhlasem autorky Hanky Kavalové