Začínám hřešit

19.09.2018

Dneškem začínám hřešit. Tedy, co se jídla týče. V jiných oblastech hřeším průběžně a ráda, neboť jsme jen lidé a k těm občas nějaký ten hřích neodmyslitelně patří... 

Samozřejmě až takhle už ne
Samozřejmě až takhle už ne

Po páteční euforii z úspěšné kontroly jsem se velmi rychle sžila s Čikitou. Pravda, musela jsem přeprogramovat své myšlenky ze dvou štamprliček Levči ráno a večer na dvě Čikity před obědem a dvě před večeři.
Samozřejmě sobota ráno a já naučeně, ještě se zavřenými očima lupla dvě Čikity. V tu ránu mi to došlo, takže jsem je urychleně vyplivla a decentně je dala stranou připravené na dobu oběda.
Poněvadž jsem v sobotu vstala později, dala jsem si pouze jednu snídaní ve formě dvou toustíků a 125 g tvarohu light.

Dopoledne jsem se podívala k polským sousedům. Cestou jsem chroupala švestičky a na místním tržišti koupila si nové kalhoty o číslo menší, heč. Dívala jsem se na zahraniční krásnou zeleninu, ale poněvadž se vydávám na cesty, nechala jsem zeleninu zeleninou a koupila si rybičky ve vlastní šťávě.

Doma na mě již čekala zeleninová polévka s vajíčkem. Určitě si vzpomínáte, jak jsem udělala v prvopočátcích chybu a polévku snědla bez vajíčka. Chybami se člověk učí a já před servírováním zodpovědně stála u slepičky kropenaté a čekala než mi vydá svůj produkt. Ze zbytku zeleniny poklidně odpočívající v mé lednici jsem si udělala ještě bonusový salát, neboť jsem děvče spořivé a nerada vyhazuji jídlo do popelnice. Poté jsem se dala do balení kufru a přemýšlení, co vše si sebou vezmu z nabídky Natur House.

Celá unavená jsem si uvařila kafe a dala si odpolední svačinku ve formě ananasu. Na cestu si balím připravené suchary, které si budu nosit k švédské snídaní na dovolené.
Budu asi jediný exot, který na snídaní ve formě švédských stolů přináší, nikoliv odnáší.

Rovněž si balím Fibču a taky malinkou lahvičku, do které si budu Fibču dávkovat a nosit sebou, abych si jí po obědě a po večeři mohla zobat. Tentokráte bez kefíru. 

Uznejte, nosit sebou ještě kefír, to už by mě asi šlak trefil. 

A až sním všechny přibalené hrušky, obávám se, že pochopím, jak dá se střílet i bez pušky. Do příruční kabelky vkládám Čikitu a jeho kámošky slimbelky. Vypadá to, že mám sbaleno. Na večeři zbytek zeleninové polévky s příspěvkem místního drůbežího spolku. Zbytek kefiru s Fibčou a mířím na kutě.

Nedělní vstávání ve čtyři hodiny není zrovna to, co bych si přála. Ale představa nového dobrodružství mě staví na nohy. Vařím si matový čaj a kafe. Tři sušenky a vzhůru na cesty. Od této chvíle si dovolím své dietní zkušenosti obohatit rovněž cestovatelskými, ať máte motivaci nejen hubnout, ale i shlédnout něco pěkného.

Cesta začíná

Nástupní místo je pro mě - jak zpívá Yo Yo Band - ... "tam v Karvinééé" a před šestou ranní již sedím na sedadle zájezdového autobusu.
Na první nástupní stanici jsem kromě paní průvodkyně a pana řidiče - což znamená dvou nejdůležitějších účastníků tohoto zájezdu - potkala ještě jednu sympatickou paní. Měla jsem radost, že taky jede sama, do té doby, než mi řekla, že kamarádka nastoupí v Havířově.
Ach tak.
Pak jsem se ještě dozvěděla, že už tak jezdí dlouho a že ten čas tak rychle utíká, že už mají 50 let po maturitě.
Ach tak. Ani nevím proč, začala jsem se trošku obávat věci příštích.

Paní průvodkyně mi radostně sdělila, že zatím sedím sama. Teď, když to píšu, jsem pochopila, že její "zatím" znamenalo asi tento zájezd, na příštím zájezdu třeba budu sedět s někým. Neboť až do cíle, to je na druhý konec republiky jsem zůstala sedět sama.

Okolo sedmé ranní jsem si dala na svém luxusním dvousedadle dva tousty se šunkou. Než jsme dojeli na poslední sběrné místo, byla doba svačinky a já ještě z domácích zdrojů snědla mandarinku a švestku. No a teď to přijde. Doba oběda se nezadržitelně blížila, Čikitu jsem již sezobla a zastavili jsme na benzínce. Zoufale jsem hledala z jejich nabídky něco vhodného. Nakonec zvítězil toust s tuňákem a vejcem, ale je jasné, že tento toust fakt nebyl the best.

Když jsem kousala do toho naprosto nevhodného pečiva, připadala jsem si jak nevěrný manžel chycený při činu a navíc ještě v situaci, kdy to vlastně ani nestálo za to. 

Prostě průser a ještě zbytečný. Už za jízdy křupala jsem Fibču z dlaně a zapíjela vydatně vodou. Odpolední svačinkou ve formě hrušky jsem snad nic nepokazila.

Mezitím se paní průvodkyně zeptala, zda by se mezi přítomnými našel dobrovolník, který by ji pomáhal po večeři vybírat a zapisovat peníze za vzdušný poplatek, na výlet do sousedního Německa, za pojištění léčebných výloh do zahraničí a také eura na vstupy v Německu. Se skromností sobě vlastní nabídla jsem ji své služby a ta dobrá žena radostně přijala.

Poté jsme navštívili Národní přírodní památku Pánská skála s čedičovými varhany v Kamenickém Šenově a také Sklářské muzeum. Dozvěděli jsme se něco z historie rytého a broušeného skla. V místní prodejně byla možnost zakoupit si skleněné suvenýry na památku. Vzhledem k tomu, že mě ještě stálé tížilo svědomí ze snězené zapovězené veky koupila jsem si ... co jiného ... než těžítko. Ale je vážně pěkné.

Dojeli jsme do cíle - Děčína, zde náš pobyt začíná.

Mám báječný jednolůžkový pokoj. Našla jsme místní supermarket a zásobila se pitnou vodou, ovocem, paprikou a sedmičkou kvalitního suchého bílého vína .... jaj, nebijte mě, prosím. Však mám dovolenou, přeci. A navíc - já vás varovala hned první větou. Psala jsem přeci, že začínám hřešit, takže není důvod se divit.

Zmatený číšník

Přišla doba večeře. Tříchodové večeře - polévka, hlavní chod a zákusek. Podle hesla "borec na konec" dorazila jsem do jídelny jako poslední. Paní průvodkyně mě usadila ke stolu tří žen, z čehož jedna vypadala, že je zde převlečena za benjamínka zájezdu stejně jako já. Na stole připraveny talíře na polévku.
Zůstávám ledově klidná.
Přichází číšník a nalévá polévku. Jen tiše šeptnu ... "ó děkuji, polévku nebudu".... a dívám se, jak zmateně odchází k dalšímu stolu.

V mezičase zjišťuji, že moje mladá spolustolovnice je dokonce ještě o něco málo mladší než já. Pro opravdické zvědavce prozradím, že o dva roky. Počkám, až sní svou porci polévky a srdečně si tykáme.
Během cesty jsme asi obě pochopily, že jsme se tak nějak omylem ocitly v seniorském klubu.
Další dvě spolustolovnice jsou pravděpodobně její starší příbuzné. Nicméně moje mladá kamarádka má stejně jako já pokoj jen pro sebe a nespí se svou rodinou na přistýlce.

Číšník se opět vrací, odnést talíře (u některých naprosto čisté) a podává hlavní chod. Kuřecí maso na žampionech a hranolky. Pouštím se do masa, hranolky těžce ignoruji a odsouvám je nejen na kraj talíře, ale málem až na okraj společnosti. Tím je pro mě dnešní večeře u konce.

Nikoliv však pro zbytek zájezdu. Rozdává se sladkost v podobě zmrzliny se šlehačkou. Jsem klidná jako želva. Ptám se svých spolustolovnic, zda se o mou porci poperou nebo ji mám rovnou odmítnout. Odpověď je jasná "neodmítat". 


Děvčata jsou rozhodnuta o mou porci zmrzliny bojovat. Starší příbuzná okamžitě organizátorsky rozděluje mou šlehačku a zmrzlinu mezi sebe a juniorku a všichni jsou spokojeni.

Ještě splnit slib a spolu s paní průvodkyní vybrat požadované peníze. Vše nám jde pěkně od ruky a po sečtení všech příjmů jsme došli k radostnému zjištění, že se vybralo přesně tolik, kolik mělo, ani více ani méně. S pocitem dobře vykonané práce se loučíme a odcházíme do svých pokojů.

Já si po příchodu dala Fibču a hodně hodně vody. Teď si tady s Vámi píšu a k tomu obrovskému množství vody si dávám i trošku toho hříšně dobrého Rulandského.
Věřím, děvčata a chlapci, ve Vaší loajalitu. Nepráskněte to na mě.

publikováno se souhlasem autorky Hanky Kavalové